V předvečer pátého výročí vzniku republiky se spisovatel Karel Poláček ve svém novinovém článku rozepsal o jisté dramatické národní újmě: z českých a moravských ulic začaly podezřele mizet klobouky. Snad prý z důvodů jakési přírodní filozofie začali muži nosit své klobouky spíše v ruce, nebo dokonce vybíhali do ulic prostovlasí, živení chabou nadějí, že jim snad takto slezou vlasy až o poznání později.

Dítě nechce být jen něco, do čeho matka promítá svou dokonalost. Takovou dceru

zelené a modré by nepopsali to, čeho jsme svědky. U jezera Alaudin určitě

každopádně musí moc dobře vědět, do čeho jde, jelikož se s odporem hráčů

stránek, nejen z běžného života. Vím, čeho jsou lidé schopní, a domnívám se,

konci nezjistil, že už nemám z čeho brát,“ popisoval. „Tohle vítězství je určitě

si naplánovali a přehlížíte vše, do čeho se vám nechce. Nevadí, potřebujete k

práci ve zralém věku, mají skutečně čeho obávat. „Chce to stanovit si priority a

Lehečka. „Ostatní jsou si dobře vědomi, čeho jsme schopní a jaké výsledky umíme

podílových fondů, ETF (fondů obchodovaných na burzách) nebo přímé investice do akcií a

to platí pro firmy obchodované na burze. Musíme si uvědomit, že cena akcií...které tvoří ceny téměř jako na burze. Zřejmě dávají slevy, nebo zdražují podle

Kladno v ulici Zdeňka Petříka. „Není čeho se bát. Je to vlastně pokračování