V předvečer pátého výročí vzniku republiky se spisovatel Karel Poláček ve svém novinovém článku rozepsal o jisté dramatické národní újmě: z českých a moravských ulic začaly podezřele mizet klobouky. Snad prý z důvodů jakési přírodní filozofie začali muži nosit své klobouky spíše v ruce, nebo dokonce vybíhali do ulic prostovlasí, živení chabou nadějí, že jim snad takto slezou vlasy až o poznání později.

pastí přispěla Paříž? Skutečně je z čeho vybírat, protože obří paláce galerií Louvre

Dítě nechce být jen něco, do čeho matka promítá svou dokonalost. Takovou dceru

zelené a modré by nepopsali to, čeho jsme svědky. U jezera Alaudin určitě

tam projede hlavou: Bože můj, do čeho jsem se to vrhla? Na druhou

si naplánovali a přehlížíte vše, do čeho se vám nechce. Nevadí, potřebujete k

každopádně musí moc dobře vědět, do čeho jde, jelikož se s odporem hráčů

nervózní. Já se těším. Vím, do čeho jdu. Věřím schopnostem hráčů i svým.

gradovala, rána začala vlivem stresu znovu krvácet. Čeho nejhoršího jste musela být svědkem? Mámu fackoval,

Kladno v ulici Zdeňka Petříka. „Není čeho se bát. Je to vlastně pokračování

nějak zadat nebo jít do něčeho, čeho byste zpětně litovali? Váňa: Máme jasně nastavená

„Teď už ale pořádně víme, do čeho jdeme. Doufáme, že to letos bude